Albánie – kráska se špatnou pověstí

Pražská smetánka a horský holky

Myslím, že aby mělo celé vyprávění ty správné grády, je třeba přiblížit, v jaké skupině jsme na tuto dobrodružnou výpravu vyráželi. Pevným jádrem z loňské Gruzie jsem byla já a další liberecká frajerka, jizerskohorský holky lačnící po pohybu, horách, lesích, s představou ideální frekvence potkaných turistů tak 0 za den. Z nějakého nepochopitelného důvodu se při spřádání plánů jevilo jako supr nápad vyvenčit dva kolínské rodáky se zálibou ve fitness a s naprostou absencí outdoorového vybavení či zkušenostmi s pohybem v přírodě. Švýcarsko mezi těmito velmi brzy znepřátelenými tábory tvořil bývalý horolezec. Takže ehm – bylo nás pět.První dny v horách

Naše dvanáctidenní výprava měla začínat v horách, takže jsme se po příletu začali za pomocí albánské dopravy, která se mimochodem vyznačuje největší koncentrací mercedesů ever (což dost kontrastovalo s velmi specifickými pravidly silničního provozu, kdy přednost má prostě ten, co je tam první), přesouvat na sever do horského městečka Theth. Trochu neuvážený plán byl snažit se poslední část cesty dostopovat, neboť už se pomalu stmívalo, nacházeli jsme se na komunikaci, kde projelo zhruba jedno auto za hodinu, a jak jsem zmínila – bylo nás pět. Navíc jsme disponovali stopovací cedulí, která byla napsána zubní pastou na krabici od pizzy – větší sortiment albánské sámošky neposkytovaly.

K našemu údivu počet osob nebyl evidentně problém, protože během pár minut nás nabral albánský děda s gesty, ať si prostě posedáme na klín a nějak se tam namačkáme. Když nás po hodině, za tmy a uprostřed opuštěné cesty do hor, náhle vysadil se slovem “stop”, byli jsme přesvědčeni, že nás vzal do auta pět jen pro to, že to znamenalo o dvě ledviny navíc. K naší úlevě nám ale jen ukázal pouze zahradu a sdělil, že tady je naše stanovací místo pro dnešní noc.

Druhý den ráno jsme zahájili zjištěním, že zabalení si věcí zpět do krosny, ze které byly vyházeny, evidentně není dovednost, kterou má člověk vrozenou, a jali jsme se pomáhat nacpat obsah horských nováčků zpět do vypůjčených batohů. Mysleli jsme si, že největší bizár v krosnách budou čajové svíčky (které jsme jako správní přátelé s lehkou škodolibostí doporučili na ochranu proti divoké zvěři), ale dvě kila proteinového prášku v každém z batohů nás vyvedly z omylu.

Následoval první trochu nevydařený stop, který nás ve finále vyšel dráž než taxík (ale cena za život to byla stále přijatelná) a konečně jsme byli v horách. Pro začátek jsem vybrala takový soft okruh s jedním přespáním u jezera vévodícího všem albánským reels na Instagramu – Blue eye. Albánské kopečky nám poskytly dechberoucí výhledy a ticho, které jen sem tam narušily padající kameny či syčící zmije růžkaté, což v klucích vyvolávalo značné návaly adrenalinu. Já si konečně zase připomněla, jak je parádní vařit ve dvou tisících nad mořem jídlo z pytlíku v ešáku a jak je mnohem lepší čůrat s výhledem na hory než na pračku, která vévodí mému výhledu doma.

I když jsme rozkládali stany až okolo deváté večer, koupačka ve zhruba čtyřstupňové vodě v Blue eye nechyběla a stála za to. Zaplať pánbůh za to, že stan Hubba Hubba je složený během 5 minut, a my tak mohli nerušeně regenerovat. Ráno jsme využili liduprázdné atrakce k opakované koupačce a když se začali objevovat turisté, vyrazili jsme dokončit okruh do Thethu.

Na překážku “Šárko, nás bolí nohy a chceme z hor pryč” jsme narazili o zhruba 5 dní dříve, než jsem předpokládala. Rázem frfňaly oba dva tábory – kluci, že chtějí k moři, že jsou na dovolené, a ne na pochodovém cvičení a že nevidí smysl v tom dupat po horách. My, jako horský cácory, naopak argumentovaly s tím, že domluva byla půlka moře a půlka hory a že odmítáme trávit prázdniny na pláži mezi haldou poloobnažených osob. Švýcarsko tedy rozhodlo, že místo dalšího několikadenního přechodu zvolíme jednodenní cestu z Thethu do Valbony jako kompromis. To obnášelo ještě večerní přespání za vesnicí na decentním kopečku, což se pochopitelně setkalo s kvalitním remcáním, ale hlavně jsme byli pryč od lidí. Alespoň pro tentokrát.

Moře? Ne, díky, radši hory!

Po tomto výletě už tedy bylo Švýcarskem přislíbeno moře, takže jsme k mojí lítosti severní hory opustili, po posledním stopovacím zážitku půjčili auto a vydali se na jih. Kluci radostí bez sebe, že cítí civilizaci, já a moje jizerskohorská parťačka značně zdeptané klasickou promenádou a zhruba šedesáticentimetrovým pruhem pláže osídleným osobami zhruba o 300 % více, než by nám vyhovovalo. Tam přišla sociální krize, kdy kolínští rodáci odmítali trávit jakoukoliv další noc mimo prostor s něčím, co připomínalo sprchu a záchod, takže došlo k rozdělení táborů. I na další den, což, zpětně hodnoceno, nebyl úplně nejkvalitnější nápad tohoto zájezdu.

Hoši se rozhodli pro den na pláži (v klídku a pohodičce) mezitím, co jsme se my jakožto něžné zastoupení naší skupiny vydaly znovu do hor. Jednalo se o původně dvoudenní přechod, ale když jsme zavětřily, že s sebou nemáme kluky a nebudeme tedy pauzovat každých 12 minut, prohlásily jsme, že nejsme líný bobky a přejdeme to za den. Ehm. 30 kilometrů, 2 000 výškových metrů. Možná nás mělo zarazit, když jsme na rozcestníku viděly cílovou destinaci s časovým ukazatelem 26 hodin, nicméně my si objednaly svoz z vesnice za zhruba 8 hodin. Jak ambiciózní. A bláhové.

Zážitek musí být intenzivní! 

- aneb jak jsem si pomalu sepisovala parte

Asi ve třetině cesty se nacházel nejvyšší bod v podobě 2045 m vysoké Maja Cikës. Už tam jsme z původní cesty stáhly asi 5 hodin času, takže jsme si tak dupady, usmívaly se, plácaly se po ramenech, jaké jsme silné nezávislé ženy a kdo ty chlapy potřebuje, že jo. A ještě jsme si posteskly, jak už je ta Albánie strašně civilizovaná, jak všichni straší, že je nebezpečná a dobrodružná a ono kulový. To jsme ještě netušily, že během pár následujících hodin si zažijeme všechno a budeme litovat, že jsme do batohu nezabalily spacáky, zbraně a soudnost.O pár chvil později jsme zjistily, že tento výlet se běžně evidentně chodí jen na tu horu a zpátky stejnou cestou – zaznamenaly jsme sesuv půdy, včetně té turistické cesty. Ale tak nejsme žádný ořezávátka, že jo, to přece oblezeme po té skále zprava. Však jsme lezkyně, tak kde je problém. Kameny odpadávající z našich nohou do 1 500 m hluboké propasti byly mírně znepokující. Ne však tak, jako absence značení v následujících kilometrech. Po hodinovém bloudění už jsme avizovaly, že teda šestou asi nestihneme, a posouvaly objednaný odvoz z cílové destinace. A to byl teprve začátek. Následoval první kontakt s albánskými pasteveckými psy, kteří rozhodně nevypadali, že by se chtěli poňuňat. S trekovými holemi před sebou jsme pozadu byly zahnány na vedlejší kopec a dovolávaly se pomoci. S úlevou jsme přijaly fakt, že s každým ovčím stádem a smečkou pasteveckých psů vybíhajících minimálně kilometr od stáda, je také nějaký bača. Většinou hluchý a bezzubý, ale bača. A že většinou je ochotný nás převést. Další drama přišlo, když (pro změnu) zmizela cesta a my byly odkázány na hodinový zážitek v kamenném poli. 

Útěchou nám mohl být naprosto dechberoucí západ slunce, který ale věštil jediné – že za světla rozhodně nedojdeme. Následovali další psi, další bača. Který už ale nabízel velmi intenzivně nejprve vodu, pak kafe (docela tušil, jak na nás, holomek, ale zlákat jsme se nenechaly!) a nakonec nocleh. Rázem jsme si uvědomily, v jak nevýhodné situaci se nacházíme. 

Dvě holky, co vypadají, že jim sotva bylo 15, s evidentně nulovou zásobou zbraní, okolo padající soumrak, nejbližší civilizace 3-4 hodiny cesty a žádný signál. Přestože se bača po celou dobu kontaktu s námi hrabal v kapse a člověk se jen bál, co z ní asi vytáhne, s pocity úlevy, polosvítící čelovkou a vybitou powerbankou jsme pokračovaly. Nic jiného nám ani nezbývalo, že jo. Z dalšího kopce jsme díky dosahu čelovek zmerčily několik svítících párů očí a znovu byly zahnány kamsi nahoru. Bača, jenž pro nás došel, uměl dokonce anglicky (podle mě jako jeden z tak 10 osob v celé Albánii) a naléhal, ať přespíme. Kladl otázky typu: “Co dělají takové dvě mladé slečny samy ve tmě v horách? A máte nějaké ubytování? Jo kamarádi že tam na vás čekají… A počítají, že dorazíte dnes? 

Nechcete jim říct, že dorazíte až zítra? No, víte, ono tam je pak takový agresivní pes a beze mě se dál nedostanete, budu muset jít s vámi…” Zachránil nás hovor (zrovna jsem chytila signál!) s našimi mušketýry, který pana baču utvrdil v tom, že na nás opravdu někdo čeká a asi by po nás (nebo našich ostatcích) pátral. Jen jsme doufaly, že s tím psem kecal. Ehm, nekecal. Opravdu tam byl. A nebyl sám. Hole před sebou a další modlení se, aby tamní bača ještě nespal, a převedl nás přes stádo. Další bača se opravdu objevil a když si nás pořádně překontroloval svou baterkou, bezzubým úsměvem se zakřenil a zaradoval, že jsme dvě slečny. Mezitím, co nás tento děda ochotně převáděl, mapy zahlásily sejití z trasy, která se nacházela výrazně vpravo od nás. Když si nás děda dovedl až do své chýše, už jsem měla plnou hlavu nápadů, jak se dá někdo propíchnout trekovou holí, jak použiju svůj švýcarský nožík anebo zda zvládnu nepřítele uškrtit kabelem od powerbanky. Jaké bylo naše překvapení, že dědové tam byli dva, a jako by chytili druhou mízu, dychtivě nás tahali do svého obydlí. 

Velmi spěšně, opět s trekovými holemi nataženými před sebou pro udržování bezpečné vzdálenosti, jsme se odebíraly zpět na cestu. Když bačové pochopili, že máme mapu a trefíme zpátky, zalezli naštěstí do chýše a více si nás nevšímali. Nutno podotknout, že od našeho hovoru naši přímořští rytíři nelenili a vydali se nás zachraňovat. Obdržely jsme hovor, že nakonec zůstanou v autě vedle cesty, protože tam jsou nebezpeční agresivní psi, a že jim tedy přijde taktické zůstat v autě, aby odlákali pozornost. My mezitím už ani nevěřily, že se někdy vrátíme, ale když jsme uviděly auto, naskytl se nám úchvatný pohled na naše mušketýry, kteří s hrůzou v očích a nalezenými trubkami v ruce sledovali čtyři toulavé psy vrtící ocasem. A ač to je opravdu k nevíře, ve 22:30 jsme sedaly do auta, omlouvaly se a děkovaly, že jsme to všechno přežily.

Lék na všechna trápení

Co vám budu povídat, hor jsme se tímto nabažily až až. A zbytek dovolené už se vedl v duchu fyzického i duševního odpočinku zahrnujícího adekvátní množství lívanců, kafíček a louhování v moři. Předposlední den jsme proložili odpočinek kajakováním na řece, které bylo o mnoho záživnější než sjíždění Jizery, a můžeme tak vřele doporučit. Poslední den jsme ještě zvládli koupačku v termálech, což se ale neukázalo jako nejlepší nápad, neboť kvůli absenci sprchy na dalších 48 hodin se s námi sirovodíkový odér táhnul až do Čech.

Co k tomu všemu říct. Moje liberecká parťačka říkala, že lékem na všechna trápení je slaná voda – moře, pot nebo slzy. A Albánie to měla opravdu všechno, a i když to bylo velmi intenzivní, byl to rozhodně jeden z těch top zážitků a rozhodně doporučuji tuto zemi zařadit na bucket list dříve, než to tam bude vypadat díky turistům jak v Chorvatsku.

Cestování zdar!

Text/Foto: Šárka Knížková @nutrie_v_behu

Vybavení:

Nutno podotknout, že taková albánská strastiplná výprava si žádala kvalitní vybavení. První, na čem obvykle začínám frfňat, jsou odřená stehna. Já vím, já vím, ty slečny jako lunt tento problém nemají. Když já vyrostla na tom, že velký zadek = základ rodinného štěstí, což je super, ale když musí člověk po horách kráčet s nohama minimálně metr od sebe, aby zabránil nějakému dramatickému vývoji, tak to rodinné štěstí náhle neumí tak dobře docenit. Proto si nemůžu vynachválit kraťasy a legíny Montane Ineo Lite, které jsou hodně moje rodinné štěstí friendly, bez nutnosti k tomu trpět.

Co se týká dalších věcí do batohu, musím se ale přiznat, že pokud bych měla volit mezi tím, jestli si vezmu jedno tričko navíc anebo další jídlo, absolutně není o čem diskutovat a volím situaci, kdy bude závan mého oblečení sice velmi umocněn dalšími aktivními dny, nicméně u toho budu mít plné bříško. Na rovinu, nebýt Montane oblečení, nejspíš bych nebrala ani mikinu, ani nepromokavou bundu, protože by to prostě znamenalo vyhodit z batůžku nějaký pokrm - a opět jsem došla k názoru, že radši promočená, ale s vidinou chutné náplně gastrointestinálního traktu.

Díkybohu za to, že tuto Sofiinu volbu jsem nakonec dělat nemusela, protože bunda Minimus Lite Jacket se vejde všude a neváží skoro nic, stejně jako tričko Montane Dart T-shirt, které jsem měla i v dlouhé variantě. A skladnost summit jídla umožnila, že jsem vlastně měla kamion potravin a ve finále jsem ani ostatním v okolí nevypálila čichové buňky, no prostě luxus, který jsem ani neočekávala.

• Stan MSR Hubba Hubba Bikepack 2
• Karimatka Thermarest NeoAir XLite NXT
• Lyofilizovaná strava Summit To Eat
• Kraťasy Montane Ineo Lite Shorts
• Kalhoty Montane Ineo Lite Pants
• Tričko Montane Dart T-Shirt
• Triko s dlouhým rukávem Montane Dart Thermo Zip Neck
• Bunda Montane Minimus Lite Jacket